Sekce

V roce 1989 jsem se v době revoluce poznal při vylepování plakátů s Mírou Vosátkou. Od té doby si ho pak již pamatuji jako výraznou postavu a stalo se jen otázkou času, kdy se ocitnu mezi turisty. Tam mne nakonec přitáhnul právě on a také Honza Frank.

Nejdřív jsem byl jen „konzumentem“ jejich akcí, které jsem vnímal hrozně pozitivně. Byl to právě Míra, který vždy dokázal „zblbnout“ spoustu lidí do neobvyklých akcí, které ač byly organizovány často s nadšením a spontánně, byly vždy skvělé. „Uděláme to a to, pojedeme tam a tam.“ Míra měl nedostižný organizační talent. Jednou přišel na loděnici s mapou Francie, píchnul prstem do mapy se slovy „Tady je Provence, tam je pěkně, znám to tam a tak tam pojedeme“. A tak asi 20 lidí naložilo na pár aut lodě a naslepo jsme jeli do Provence, kde jsme sjížděli řeky – a byla to jedna z nejkrásnějších dovolených.

Míra ve své době dokázal skvěle improvizovat a co na tom bylo zvláštní, vždy všechno dobře dopadlo. Měl dvě vlastnosti. Za prvé si pamatoval ze svých cest hodně podrobností, např. věděl, že na Šumavě „u té hromady štěrku uprostřed lesa zabočit doprava“. A za druhé, když nevěděl, bloudil nebo z nouze vymýšlel zkratky, které se většinou ukázaly delší a náročnější, nedal to nikdy najevo. Zcela suverénně rozhodl, kudy se pojede, „vůdce přece musí vědět, kam se jede“. My mu věřili a jemu to docela vycházelo. Někdy až později přiznal, že vůbec netušil, kde je a kudy vede ta správná cesta. A tohle všechno mělo své kouzlo. I proto jsem byl s Mírou hrozně rád, ale rád jsem vlastně byl mezi všemi turisty. Každý uměl něco, každý organizoval nějakou jinou akci.

Rodinná turistika na kolách

Míra zavedl po revoluci rodinné cyklovýlety, a to i do zahraničí, na jeden až dva týdny. Já jsem se jich účastnil s celou rodinou nejdříve jako prostý člen, ale protože mne baví mapy, zeměpis, chci vědět kam jedu a poznávat prostředí a lidi, tak jsem Mírovi začal s organizací pomáhat. On většinou dal základní myšlenky, směr a já jsem to doplánoval, domluvil, zarezervoval a doladil. Když zemřel, přešly na mě rozdělané věci a v dalších letech už jsem musel akce plánovat sám. Tento způsob trávení letní dovolené jsem převzal po Mírovi.

Aby lidé vnímali akci jako „fajn“, musí to být naplánované nenápadně, lidé se musí cítit nesvázáni. Je to docela paradox, já sám nemám rád styl cestovek, ale při výpravě pro 50 lidí se jako cestovka musím někdy chovat. U nás ale zůstává volnost a omezení se musejí dělat tak, aby skoro nebyla vnímatelná. I přesto, že jsme dávali dohromady soukromé malé akce, často se sešlo poměrně veliké množství lidí.

Naše rodinná cykloturistika zahrnuje lidi všech věkových a profesních skupin, jezdí s námi lidé zhruba od 15 do 70 let. Už když se vracíme z jedné akce, sonduji, zda lidé chtějí příští rok jet, a vymýšlíme kam. V minulých letech jsme byli například na 14 dní na kolách v Norsku, vloni na 12 dní v Bretani, letos jsou v plánu Bukovské vrchy na Slovensku a Bieszczady v Polsku. Je to na pomezí Polska, Slovenska a Ukrajiny. Vzešlo to z takového nápadu: poslední slovenská vesnička u ukrajinských hranic se jmenuje Zboj, a odtamtud kdysi několik žen přišlo pracovat do TESLY Lanškroun, v Lanškrouně se provdaly a už tady zůstaly. Tak jsme se rozhodli, že se podíváme právě tam  a já jsem pak už naplánoval okolní trasy. Opíráme se o tipy, nápady, musí to vždycky mít „jiskru“.

Struktura plánované výpravy je pořád stejná. Prioritní je účast celých rodin s dětmi nebo i vnuky, nebo jen manželských dvojic a pak jednotlivci. Při takovýchto akcích není třeba nic dopředu určovat, každý si bere za své starost o něco – někdo se stará o nakládání a zajišťování kol, další se stará o zajištění piva (bereme s sebou většinou sud piva na každý večer), jiný připravuje společnou večeři, jiný umí opravovat kola, když je problém.

Těší mě, že se lidem akce líbí, mám z toho dobrý pocit. Jsme v přírodě, cítíme se svobodni (i v houfu 50 lidí!). Cyklovýlety jsou také takovou zkouškou prověřující vztahy. To je společné s vodáctvím. Je tady mnoho možností se pohádat a manželské nebo partnerské vztahy se prověřují. Lidé se tak učí komunikovat i v situacích, kdy je problém.

Když plánuji pro velkou skupinu dovolenou, osobně neriskuji a musím mít vše dopředu zajištěné, domluvené. Je to ale i dnešní dobou, která je jiná, všecko se musí rezervovat, velkým pomocníkem je internet, bez kterého bych se už neobešel. S autobusem do ciziny bych si nedovolil jet naslepo.

Plánování akce cyklistů není někdy jednoduché. Například v Norsku jsem měl asi deset dílčích přesně časově naplánovaných akcí: odjezdy trajektů, vlaků, příjezdy do kempů. V obýváku v Lanškrouně jsem musel naplánovat například vlak v Norsku s dopravou našich 50 kol, a to ještě s přestupem do jiného vlaku. A pak na nástupišti v Norsku jsem viděl, jak to vše funguje – přijede vlak s vagonem, kde je na ceduli napsáno, že je pro  české turisty a nádražní rozhlas nás informuje, kdy přestoupit a popřeje šťastnou cestu… Pak mám dobrý pocit, že to bylo dobře domluvené, a i jako organizátor z toho mám radost.

Letos to domlouváme v Polsku a Slovensku až u ukrajinských hranic, je to víc čekání na odpověď, informace přicházejí třeba za měsíc, kusé, na spoustu dílčích dotazů neodpovídají. Ale to už zase tak nevadí, protože tady se dá až na místě domluvit vše ostatní.

Navíc vím, že když ne všechno dopadne na sto procent, lidem to nevadí, řadu věcí tolerujeme. Například při cestě do  Bretaně byl plánovaný cyklovýlet po Paříži. Nějak se nám podařilo cestou nabrat asi 6 hodin zpoždění a z cyklovýletu nebylo nic. Nikdo nenadával, program se ihned změnil. Protože my si „jedeme  užít, ne se trápit detaily.“

Jeden z mých prvních cyklovýletů byl do Uhřínova v Orlických horách. Někde v Dolní Dobrouči jsme uhnuli do polí a odtud už jsme jeli jen přírodou „po lesích a horách“ a to, že se nejede po normálních cestách, mě okouzlilo. Od té doby vím, že všechny cesty, které se plánují, jsou tohohle ražení. Například celodenní trasa 40 kilometrů vůbec neznamená, že se to ujede za dvě hodiny po silnicích, ale je to celodenní výlet úvozovými cestami, kamenitým terénem, kdy kolikrát musíme kola tlačit a jsme rádi, když večer dojedeme do cíle. Je při tom spousta poznávání o historii a o kultuře. Kladu důraz na to, abychom aspoň něco viděli – muzeum, kostel, zámek, přírodní zajímavost. Tam se zastavíme, podíváme se a pak se jede dál. Není to prostě o počtu kilometrů. Někdy to je za den 40 km a jindy 100 km, podle převýšení a typu cesty. Žádné polykání kilometrů. Scénář cesty musí mít vytipovaná místa a itinerář na ně upozorňuje. Například v Bretani – najednou jsme ve starobylé vesničce s kostelem, zrovna odbíjí, projdeme si kostel, vedle je stará kamenná kavárna, zastavíme se, dáme si kafe, popovídáme si s majitelem, a jede se dál; je to na dvě hodiny, ale poznáme prostředí a jeho atmosféru. Jednou v Provenci jsme večer dorazili do vesničky, kde byly hudební slavnosti, a tak jsme se přidali, zatančili jsme si společně s místními a zazpívali – pro tyto zážitky tam jezdíme. Nasát atmosféru okamžiku, země, lidí, co tam žijí. Pak se nevzpomíná, kolik kilometrů se kde ujelo, ale co jsme tam zažili. To platí pro mnohé z nás, to je ta naše radost z cestování.

Když jsme jezdili s Mírou, skoro polovinu tvořili takzvaní „turbodůchodci“ – říkali jsme jim tak proto, že měli najeto daleko víc než my, kondičku dobrou a někdy jsme jim ani nestačili. Druhá polovina byla naše střední generace a naše děti. Ten trend se postupně posouval, po úmrtí Míry vznikly nakonec dvě skupiny, těch „turbodůchodců“ je taky kolem 40, což už stačí na samostatnou akci. Tyto akce většinou organizuje Karel Novotný. Jezdí například s koly do Německa nebo Rakouska. S Karlem jsme to dávali zpočátku dohromady, v posledních letech si ale každý tým dává program dohromady sám. I v naší skupině je taky okolo 50 lidí. Autobus máme pro 49 lidí tradičně od firmy Zářecký z Ústí nad Orlicí a jeho řidič s námi jezdí už léta, víme navzájem, co od sebe můžeme čekat a navzájem se tolerujeme, pomáháme si navzájem, on nás snáší, jsme na sebe zvyklí. Míváme ještě doprovodný Transit a v něm jedou další dva tři lidé, mimo jiné v něm vezeme sudy s pivem.

V posledních letech organizuji výlety s Petrem Konvalinou z České Třebové, který je i druhým řidičem a organizuje přesuny autobusu. On je náš expert pro dopravu a trasy autobusu, plánuje, aby byly reálné. Já pak mám na starosti trasy spíše cyklistické. Párkrát se sejdeme, vše doladíme a můžeme jet.

Rodinné výlety na vodě

Pokud mluvím za sebe, tak jsem začal jezdit s několika dalšími rodinami před víc jak 10 lety na vodu, děti v našich rodinách byly obdobně staré, chodily i někdy do stejné třídy. Pak se k nám nabalila řada dalších lidí, často samostatní vodáci, dvojice nebo i spolužáci našich dětí, to nás pak bývalo 15 až 20. Když jsme si kladli otázku, kam se pojede, odpověď byla: „Tam, kde je voda“. A kdy? „Až bude voda“. Museli jsme se řídit počasím a stavem vody, takže domluva na několikadenní akci byla dost těsně před odjezdem.

Typická „voda“ je pro nás řeka Morava. Je důležité, aby tam bylo co nejméně jiných vodáků a abychom měli možnost kempovat tam, kde chceme. Například Vltava je pro nás příliš komerční, na splavech se stojí fronty. Stejně tak i Lužnice. Takže hledáme řeky, kde je méně lidí. I Orlice, kterou máme „za humny“, je často skoro bez lidí.

Vltavu jsme samozřejmě také několikrát jeli, ta má vodu skoro vždycky. Dá se tam jet tak, že se vyhneme týdenním špičkám, kdy vyjíždí velké množství vodáků naráz (začátek víkendu nebo týdne). My vyrazíme například v půlce týdne a to i na tak přecpané řece bývá docela volno a klidno.

Je zajímavé, že se naše děti, které už mají přes 20 let, stále ptají: „pojedete zase na vodu? chtěli bychom jet s vámi…“ a berou s sebou už i svoje partnery. Moje rodina tak má na vodě už 5 – 6 lidí.

Jezdíme jak na raftech, tak i na kanoích, obvykle 4 až 7 dní, všecko si vezeme sebou, musí se to vejít do lodi. Kam dojedeme, tam se utáboříme, ale ne všude to ještě takhle jde dělat. Děti stále oceňují, že rodiče vymysleli dobré věci, naše plavby potvrzují „rodinnost“ v tom smyslu, že cestujeme všichni dobrovolně, bez nucení a stojíme o to. Osobně si tak nejlépe odpočinu, i když někdy prší, je bláto, jsme mokří, štípou komáři, blíží se večer, ještě jsme stále na vodě, nevíme, jestli budeme mít pitnou vodu atd. Pravda, tohle naše manželky vidí trochu jinak.

Kola nebo ježdění na vodu jsou dnes v módě, ale tady se s tím začínalo už před 30 lety. Když se teď likvidovalo asi šest prvních laminátových lodí, tak ti, kteří na nich začínali a léta na nich jezdili, z toho byli zničení. Ale loděnice není nafukovací, lodě byly už staré, děravé a nepoužitelné. Museli jsme nostalgii překonat.

—————–

Nejdůležitější je, že děti s námi stále chtějí jezdit. Dalo by se říci „už jsou veliké, proč se nestarají o sebe?“, ale jsme vždycky rádi, že s námi jedou, a i oni se svými partnery navzájem prověří při různých obtížných situacích, co v nich je.

——————

Člověk musí při turistice být připravený, počítat s problémy, brát je a zůstávat spokojený. Kdo jezdí, ví o co jde.

Když jsem v Lanškrouně začínal, jednou v dubnu jsme sjížděli Divokou Orlici. Byla zima, kolem ještě ležel sníh, silný proud, stromy přes řeku a my se dvakrát cvakli. Byla mi zima, byl jsem mokrý, koleno jsem měl do krve rozedřené. Ale když jsem dorazil domu, byl jsem maximálně spokojený, protože toto vše k tomu patří, musí se s tím počítat.

—————

Mám zkušenost, že nevlídné počasí člověk jinak vnímá z okna („prší, že by psa nevyhnal“), než při cestách, kdy to vnímáme úplně jinak, patří to k přírodě. Škaredé počasí mi ani moc nevadí. Na pozvánky se vždycky píše „jede se za každého počasí“. Někdy bývá hodně škaredě, ale „to patří k tomu“. Mám dokonce radost, když je příroda trochu zlá, mám pocit, že dostávám možnost něco překonávat. Samozřejmě i tohle naše manželky vidí většinou úplně jinak, ty to špatné počasí moc nevítají.

Lyže

Lyžařského „Přejezdu Jeseníků“ se účastním nějakých 8 let. Je to 3 denní akce a celkem asi 100 kilometrů na běžkách. Těším se vždycky na třetí den přejezdu zimních Jeseníků, kdy vyjíždíme ze Starého Města pod Sněžníkem. Občas bývá mínus 20 stupňů, bunda ztuhlá na těle a my musíme stoupat přes Stříbrnice na chatu na Návrší, pak dále až ke Králickému Sněžníku a dlouhým hřebenem k Dolní Moravě. Zaváté stopy, silný vítr a přesto si to mnozí z nás užívají a zase se na to za rok těší.

Míra říkával: „Hlavně, aby bylo nějaké počasí, horší, kdyby nebylo žádné…“.

Takže i v nepřízni počasí míváme pocit skvěle stráveného času. Sžití s přírodou potřebuje takové popudy, sedět při špatném počasí někde na ubytovně, to nemusíme.

———————

Objeli jsme toho v cizině dost, ale rádi se vracíme sem, protože tady je moc pěkně. Doma se máme čím chlubit, například Lanškrounsko je kouzelné. Dlouhý rybník je nádhera, když tam sedíme a zapadá slunce, je to nesmírně krásné.

Loděnice je velmi dobré zařízení. Během roku se tady také střídají skupiny lidí i firem, srazy cvičitelů a podobně, najmou si to raději tady u rybníka, a jsou tu v těsném kontaktu s přírodou, vodou i těmi loděmi – třeba je to může oslovit a přivábit k turistice…

Martin Procházka