Letošní 40. ročník lyžařského přejezdu Nejvyššími vrcholy Beskyd proběhl v poměrně euforické atmosféře přesto, že s výjimkou dvou párů lyží žádné další neopustily zavazadlový prostor autobusu. Náš dlouholetý brněnský kamarád tradičně neopomněl zvěčnit svoje prožitky v eseji, kterou jsem si dovolil s jeho laskavým svolením zveřejnit. Svěží textík uveřejňuji bez korekcí drobných překlepů, ale pozorný čtenář jistě pochopí, že především „Y“ a „Z“ na počítačové klávesnici bývají často oříškem.
Foto: http://kctlanskroun.rajce.net
JiKr
Zde je zmíněná esej:
zdarec! 
pokusím se sepsat ze pár fragmentů z výletu 9.1. až 10.1. 2016. Zábavné historky nastaly de facto již dlouho před odjezdem neb polovina brňáků se přihlásila k ostravákům a druhá polovina k lanškrouňákům a to navíc ještě docela pozdě Pan Krejča to okomentoval tak, že Ti lidi ze severu (míněno Lanškroun) se mu přihlásí ajn cvaj ale Ti lidi z jihu, tam že si je potřeba docela počkat na to, co se z nich vyvrbí a kdy Lidi co se přihlásili přes ostraváky neměli zajištěn odvoz, nicméně Jiřík nás vzal i tak ovšem s tím, že musíme do toho autobusu nastoupit přesně, aby na nás 70 lidí zase nečekalo. Přes všechnu snahu se to větší polovině brňáků nepodařilo, takže došlo k historicky prvnímu regulérnímu zmeškání autobusu cestou zpět, ale to je ještě daleko )))
Nicméně do Frenštátu jsme dojeli o celou půlhoďku dříve, takže jsme navštívili náši oblíbenou nádražní putyku a protože jsme byli ve složení, které se nádražní putyky nebojí, tak jsme tam dobře zapadli
Z Trojanovic to bylo po sjezdovce nahoru pěšky. Běžky si bral jen Jiřík a ještě někdo. Protože jsme vyšlapali sjezdovku pěšky, přestal se Bóďa seznamovat s Renčou, což minulý rok intenzivně činil. Minulý rok totiž Renča jela lanovkou, což Bóďu tak dožralo, že za ní v pravidelných intervalech chodil a říkal: „Děvčata, já vám něco řeknu, vyste jela lanovkou!“ a za pět minut zopakoval totéž a za dalších pět minut zas. Nicméně na Renču to mělo docela pozitivní vliv neb si tento rok našlápla a chodila po vršcích jako čamrda, až sem navrhoval dát ji handicap třeba deset lahváčů apod, takový oprávněný respekt měla z BÓdi
Na Pustevnách se opět sochalo, ale Renča nechtěla učiniti na sněhu předlohu Venuše a tak jsme zapadli k Maměnce. Maměnka je hospoda v závětří, dostatečně vysoko, aby se v ní člověk mohl cítit povzneseně. Padly piva padly rumy, šohaj nebo někdo jiný udělal ostudu asi a vyrazili jsme směr Martiňák…
Cestou sme vyleštili čápa, pohráli si s čudlou, vyhňácali kadlasa a vypucovali svícen a byli jsme potěšení, jak bohaté výrazivo jsme dali ve skupině dohromady J
Potěšeni jsme být přestali na Martiňáku, ajaj to byl šok! Martiňák po mnoha letech uzavřen. Z toho důvodu jsme se neměli kde najíst a kde ztratit peněženku J Znamenalo to bez hospody dojít na Smrk a do Ostravice, což mimochodem málokdo jiný udělal neb i takové veličiny jako Jirka Krejča se nechaly stáhnout do doliny a reprezentaci zájezdu nechali na nás.. Naštěstí Renča opět chodila tak rychle, že sem ani neměl kdy myslet na hlad a na žízeň a jiné detaily pocházející z útrob…
Hubertku jsme dosáhli za světla, což ostře kontrastovalo s minuloročním vývojem J , pravda památníky jsme nedali ale i tak jsme to zhodnotili jako výkon dobrý.. Cestou dolů jsme se prodírali panenským sněhem, jakkoliv to nebylo těžké neb ho bylo třeba 3 cm apod. Čistá běloba nás ponoukla k realizaci andělíčka, nicméně nejprve jsme museli Renču opatrně složit, aby si nenarazila kostrč neb to by bylo při realizaci andělíčka fakt jak na sviňu a žádný doktor by jí to asi nevěřil… Vzápětí okolo sebe začala mávat rukami, jenže to v globále vypadalo, jako kdyby tudy těmi místy prošlo stádo slonů a všechen sníh to rozdupalo. Přesto jsme jí uvěřili, že se v ní skrývá poetická duše..
Mezitím jsme ztratili Radku a to tak, že jsme ji našli daleko za sebou a přesvědčili jsme její skupinu, aby se vydala do Ostravice s námi standardní cestou. Nicméně my spiťaři jsme měli našlápnuto do Beskydského pivovárku a tak jsme Radku opět ztratili daleko za sebou a po povznášející národopisné vycházce jsme zakotvili v Beskydském pivovárku jako JEDINÍ!! Z celé skupiny, musím nás pochválit J
Pivečko IPA jak jinak bylo výborné, jakkoliv Renča říkala, že je jí to jedno a že pude na Sepetnou. Naštěstí došel Jiřík a jak uviděla pěknýho chlapce tak už se jí tam začlo líbit J obzvláště když nyní již bylo jisté, že nás naši milí příbuzní vemou na Sepetnou fárem hoho.
Na Sepetné jsme zmerčili různé místní milenky, střizlivé i opilé, za což se mi Bražinovi chtěli omlouvat, ale mně to přišlo zábavné To je tak když se vytáhnou paty ze Pstruží jednou za rok do společnosti o dvě vesnice dále Sepetná sama měla šarmantní interiér, recepční, která se se mnou bavila a šarmantní vrchní, která se se mnou nebavila. Renča se se mnou rovněž nebavila, jakkoliv slíbila, že dáme šáňo. Nakonec ho dala sama, skoro, a šla spat, tak solitérní tz dnešní mladé slečny jsou A to ještě řekla, že kdybychom ji byli bývali vzbudili na to druhý šáňo, tak že by nám dala rovnou přes držku, ta žena se do toho drsného kraje dobře hodí .
V průběhu večera jsme dostali účastnický list s dovětkem, že nám může být zabaven zpět, pokud nestihneme autobus. Tuto hrozbu jsme považovali ya vtipnou, avšak většina z nás ji nepovažovala za účinnou Kolomajznovi na pokoji netekla sprcha, ale on to ve svých montérkách ani moc nedramatizoval a vzal si kyblíček, který tam jaksi byl.. Nicméně nakonec ho personál nemohl pochválit neb namísto toho, abz se kyblíčkem polil, tak do něj vyvrtal yespodu dírky a takto si napustil vodu v umyvadle a sprchoval se tak. Nicméně personal měl ke kyblíčku intenzivní vztah a jeho ztrátu provázel zvýšeným obočím.
Ježto sem většinu večera strávil s Bražinovými, tak nemohu přesně říct, co se ve společenské místnosti dělo, vím jen o lyži se 40 čárkami, což je důkaz, že to byl 40 ročník a že se dřív používaly i lyže Spát jsme šli v podstatě bez jakékoliv ostudy, akorát šohaj se dobýval tak nešikovně do pokoje, že tím vyvolal pozornost personálu, který se nabízel, že pomůže ty dveře otevřít… Šohaj však nevyužil své historické chvíle a ponechal milý personál na chodbě, no hanba…
U Zbuja bylo opět dobře! To je tak stylová hospoda, že to snad tvaruje i ty dcérky, co tam obsluhujú, bo sem si ještě nikdy nestěžoval… Tentokrát jsme dorazili asi hodně pozdě neb tam bylo podeyřele hodně místa a Kubešáre taky hned psal pokyny: „U Zbuja ste? Tak šup šup na Lysou nebo upadnete do tenat pohodové skupiny“ A to se i stalo Raketa musela být, to se nedalo nic dělat.. A většinou než k raketě dojde, tak to i nejeden panáček padne. Nicméně všichni jsou rádi, že se na něco těší, nekteří dokonce ani neví na co a v yásadě jsou spokojeni a se spěchem to nepřehánějí. Raketa vylétla tak, že na poměry dnešní doby to docela ušlo, ale vypomínám si, že dřív to dohořelo třeba do půlky a už to letělo a hořelo to ještě ve vzduchu a zarazilo se to až o strop – jó to byly časy… Od té doby. co tam EU přidává glutaman proti raketování, tak můžeme být rádi, když se to vůbec pohne, a komu tím prospějou?? se ptám!
Od Zbuja to bylo do kopca a potkali jsme plno Lysáků, což není nic patogenního, je to běžný běžec vzhůru a dolů. Existují myší převlečené za kamarády jako třeba šohaj, který močil. Řekli jsme si s Renčou, že kdo chvíli močil, již močil opodál. Nicméně za chvíli vidíme, jak si to šohaj skáče radostně do kopečka a za chvíli byl u nás jakoby nic a pobaveně na nás yíral Je to Lýsák potažmo Lysohlavák převlečený za kamaráda, ne nadarmo mu Petra přezdíla Orlando Bloom Krom toho, že to bzlo do kopca, tak to bylo i klouzavý, ale jinak nebýt Renči s Šohajem, tak to byla docela příjemná vycházk s atmosférou moravských velehor No ale i tak to byla příjemná vycházka…
Hora byla dobyta cca v poledne. Učinili jsme nezbytné foto a zalezli do hospody. Starý bufík zmizel, což jsme oplakali a místo toho je tam veliká chata KčT, ale je to takový jakýsi neosobní či co.. Vedle chaty KčT stojí hotel Emil Zátopek, a Šuhaj při své analytické mysli říkal, že je to poněkud bezohledné když se vedle chaty, která v minulosti vyhořela postaví chata s názvem „Zátopek“. ))
Při našem odchodu se nachvíli i rozjasňovalo, což bylo yábavné neb všici vyskočili s foťákem k oknu, ale nikdo to nestihl a tak pořád dokola Dolů jsme šli po červené, což před rokem hajtra chtěla taky ale nějak jí to nevyšlo. Cestou jsme potkali na červené cyklistu, neuvěřitelné, vypadal sice že umře, ale drtil to dál a dál i se psem… Jiřík jel vršek tak nějak i na běžkách asi tak do půlky, nicméně pláně směrem k Visalajům byly ycela holé a mlžné a zadumané.. My jsme z té zdumanosti chytli splín a místo na Visalaje jsme vyrazili rovnou na Zlatník… Tím pádem naše přední skupina bzla sice ve hvězdném čase na Zlatníku, takže si dala i pivo, nicméně větší zbytek skupiny si to vykračoval směrem na Visalaje, což nestihl a tak se nám podařilo uskutečnit historicky první totální zmeškání autobusu
Nakonec Radka ynásilnila nějakého linkového řidiče, takže zpoždění ve Frenštátě bzlo nakonec cca hodinu, což se dalo přežít. Horší situace nastala s baťohy neb jsem se modlil, abychom ve Frenštátě vyndali z autobusu ty správný. S Kolomajznou to bylo ok neb ten měl jen takovou tradiční nákupní tašku ) ale další už byl docela oříšek, naštěstí mobilní telefony všechno zachránily, představa, že lidi existovali někdy bez mobilů je docela sci-fi komická
Tolik můj krátký přerývaný zápisek, kdo ho doplní, nedostane nic, jen hřejivý pocit dobře vykonané práce a na závěr chci poděkovat Jirkovi Krejčovi a všem Lanškrouňákům za jejich support a účast a enthusiamus, který se pokradmu vždy přesune tak či onak i na nás a zpříjemní nám šeď všedních dnů, jež se vzpomínkámi vybarví ze svých 50 odstínů do barevné duhy a tak
dar dar Ruza!